Je jedním z fotbalových trenérů, který tu nečekanou situaci zažil. Byl odvolán ve chvíli, kdy s týmem figuroval na první příčce tabulky. Přesně to se stalo Romanu Pivarníkovi na jaře 2017 v Plzni. Do Viktorie nastoupil pár měsíců předtím, s týmem si zahrál skupinovou fázi Evropské ligy, ale kvůli neuspokojivému hernímu stylu sezonu nedokončil. Poté rodák ze slovenských Piešťan vedl v Česku ještě Brno a Zlín, pak se po něm trošku slehla zem. Až před touto sezonou se upsal exotickému angažmá, dohodl se na smlouvě s kuvajtským klubem Al-Tadamon SC.
"Zařídit jsem si to musel sám. Poprosil jsem některé manažery, ale nikdo mi nikdy nepomohl. Obtelefonoval jsem si to," vykládal v nedávném rozhovoru pro MF DNES čtyřiapadesátiletý Pivarník. Ale nešel úplně do neznáma. V Perském zálivu navazuje na slavného strýce Jána Pivarníka, mistra Evropy z roku 1976, který si v malé, ale zámožné monarchii udělal jako trenér velké jméno.
Jak na vašeho strýce v Kuvajtu vzpomínají?
Jméno strýce tady ještě stále rezonuje. Potkávám se hlavně s bývalými hráči, které vedl. Teď už mají šedesát roků a víc. Když jsem měl rozhovory do kuvajtských televizí, pracují tam mladší redaktoři, kteří se už na něj neptali. Ovšem o strýkovi vědí, pokládají ho za jednoho z nejlepších trenérů v Kuvajtu v historii. Ale on sám se o mém angažmá dozvěděl až z novin, až když bylo všechno hotové. Byl překvapený.
Před sedmnácti lety už jste trenérský život v Perském zálivu poznal, rok jste vedl saúdskoarabský celek Al-Qadisiyah FC. Věděl jste tedy, do čeho jdete?
Je to zhruba to, co jsem čekal, situaci v Kuvajtu znám. Má to v Zálivu určitou kvalitu, stále to však není Saúdská Arábie nebo Spojené arabské emiráty. Stadiony jsou vybudované, ale už zestárly. Byly postavené s atletickou dráhou, zázemí tam mají i jiné sporty. Al Tadamon je klub na rozhraní první a druhé ligy. V první lize je deset klubů, z toho šest velmi silných finančně. Ve druhé lize je klubů pět.
Jaké má v Kuvajtu fotbal postavení?
Hodně vysoké. Jsou tady dva sportovní kanály v televizi, kde běží sport od rána do večera. A většinou tam je fotbal. Hodně zápasů včetně Federation Cupu je v televizi, o Emir Cupu a lize ani nemluvím. Po našem zápase jsem viděl ve studiu šest expertů, kteří utkání rozebírají i dvě tři hodiny. Ale nejsou tady ve fotbale astronomické částky jako v Kataru nebo jinde. Silné kluby mají výhodu v movitých majitelích.
Kolik cizinců můžete mít v týmu?
Pět. Obsadili jsme to, i když vybavit víza nebylo jednoduché. Hráči došli až po dvou měsících přípravy. Máme dva z Bahrajnu, reprezentanty, máme i dva Holanďany, co reprezentují Curaçao, nizozemské Antily. Trénuje je Patrick Kluivert z Barcelony. A jeden hráč je z Toga, ale hrál belgickou ligu a žije v Belgii. Také je to reprezentant.
O českých hráčích jste neuvažoval?
České hráče tady nechtěli, spíš africké, které hrají v Česku. Tady v tom podnebí to není jednoduché zvládnout. V Česku se hraje kolektivně, ale tady potřebujete kluky, kteří chodí jeden na jednoho a řeší věci individuálně.
Zdá se, že k východní kultuře máte poměrně blízko, je to tak?
Není mi cizí. Nějaký čas jsem tady už strávil. Už když strýko trénoval v Kuvajtu, tak jsem za ním byl. S některými lidmi z Kuvajtu jsem byl přes WhatsApp v kontaktu roky. Vím, jak reagují, jací jsou. Chtěl jsem jít ven do tohoto světa, tomu jsem vše podřídil. Doma jsem nic nevyhledával. Angažmá jsem měl domluvené tři měsíce dopředu, někdy v dubnu. Rok předtím to bylo málem hotové, ale kvůli pandemii byl Kuvajt uzavřený. Neznamená to, že bych zanevřel na českou ligu, ale chtěl jsem změnu. Je to výzva. Navíc mám rád stabilní počasí. Vyhovuje mi, že se ráno probudím a vím, že bude slunce, příjemný den. Tady za čtyři měsíce nebyl mrak, nekápla ani kapka vody.
Kulturní odlišnosti jako časté modlitby vás už nezaskočí?
Před sedmnácti roky v Saúdské Arábii to bylo něco neskutečného, teď už se to více uvolňuje. Každá země je jinak benevolentní, nepřekvapuje mě nic. Přišel jsem i proto, abych tady nastavil určitý profesionalismus, ale když chodím s novými myšlenkami, velmi těžko se prosazují. Až tedy na tréninkový proces, to všichni kvitují. Fotbalisté jsou stejní jako u nás. Hráči, kteří mají méně talentu, jsou poctiví a makají. A ti, co mají talent, s ním hospodaří ještě víc než v Česku. Al Tadamon je poloprofesionální klub, půlka týmu chodí do práce, protože ji mají dobrou a něco si budují. A při tom dělají fotbal. Ti jsou nejpoctivější.
Ale trénovat přes den se moc nedá, je to tak?
Na slunku nejste schopní trénovat. Když bylo v létě ve stínu 46 stupňů, tak na slunku bylo 70, možná víc. Takže i čtvrté modlení se posouvá, jak slunce zapadá, kolem deváté hodiny. Takže trénujeme až potom. Tady se v létě v noci neochlazuje, ale aspoň není slunce, takže se dá trénovat. Jsme skromnější klub, nemáme třeba posilovnu. Nakoupili jsme různé posilovací náčiní a posilujeme venku. Jiné kluby mohou do oběda jít do klimatizované posilovny. Ale některé podmínky jsem zažil horší u nás v profesionálním fotbale než tady v poloprofesionálním. Dokážu se přizpůsobit.
V Kuvajtu máte smlouvu na rok s opcí. Co plánujete pak?
Nechci tady vydržet jen rok. Chci pracovat tak, abych nejen v Kuvajtu, ale v Zálivu dokázal zůstat delší období. Uvidíme, jednoho trenéra tady vyhodili s realizačním týmem, ještě nezačala liga.
