Loni v Tallinnu překvapil titulem juniorského mistra Evropy do 23 let. Letos v srpnu se vytáhl na dospělém kontinentálním šampionátu v Mnichově už postupem z kvalifikace, kde si vyrovnal osobní rekord 221 sm. Ve finále se s nenechal vyvést z míry ani zmoklým sektorem ani řevem 31 tisíc diváků. Jediný platný pokus, hned ten úvodní na 218 centimetrech, výškaři plzeňské Škody Janu Štefelovi stačil k tomu, aby na evropském šampionátu vybojoval cenné sedmé místo. „Déšť mi trochu zahrál do karet. Jen je škoda, že jsem se pak na 223 centimetrech víc neuvolnil,“ litoval pak jednadvacetiletý Štefela, kterého trénuje bývalý český reprezentant Jaroslav Bába.
Jaké zkušenosti máte se skákáním v dešti?
Mám ho celkem rád, moc mi nevadí. Většina soupeřů se z toho vyklepe, nemůžou a jsou hotoví. Ale já mám dobré rady od svého trenéra, který taky rád skákal v dešti, takže v tom nevidím problém.
Co vám Jaroslav Bába radí?
Ať hlavně nesedím jak malý Jarda. Ať se hýbu, udržuju se v teple a nestresuju se z toho, že prší. Tretry to na tartanu podrží, takže se hlavně nesmíte bát, protože v Mnichově to ani neklouzalo.
Venku máte osobní rekord 221 centimetrů, v hale 224. Bylo náročné, že základ ve finále byl 218, tedy těsně pod vaším maximem?
Je to zajímavý pocit, nedokážu ho popsat. Z výšky jde respekt, ale musíte se hodit do pohody a užít si to. A tím se i řídím.
Je vám teprve jednadvacet, přesto jste se s náročnými podmínkami vypořádal. Cítíte, že jste psychicky silný?
Určitě záleží na trenérovi, jak vás podrží v tom varu, jak vám radí. Jestli sedí někde nahoře na tribuně a jenom ukazuje, nebo jestli chodí dole ze strany na stranu. Myslím si, že i já osobně jsem psychicky docela silná osobnost. Zvládám to v pohodě.
Máte to tak i v soukromí, jste flegmatik?
Dá se říct, že to fakt mám na salámu. Dělám, co mě baví. Hlavně to nesmíte hrotit. Ve finále jsem to chtěl hrotit, ale potom hrozí zranění. Začnu do toho šlapat a šprajcovat odraz a už je problém.
Vítězný Ital Tamberi měnil kvůli dešti kolíky na tretrách. Vy jste úpravy nepotřeboval?
Já ne, mně to bylo asi jedno. Když to urvu, tak to urvu. Já si užil závod, což pro mě bylo podstatné.
Při druhém pokusu na 223 centimetrech jste shodil laťku velmi těsně, takříkajíc jen o trenky.
No, asi začnu nosit takové ty elastické... Bylo to o kousek. Zase mi chybělo štěstí.
Jak jste se vůbec dal dohromady s trenérem Bábou?
Jako první kontaktoval spíš on mě, ale bylo to vzájemné. Prvně já jeho, pak on mě, tak jsme se spojili.
Závodíte za Škodu, trenér za vámi občas dojíždí i do Plzně?
To ne, teď bydlím v Praze na ubytovně sportovního centra Viktorie, kde i trénuju a stravuju se tam. Je to paráda, jsem sám na pokoji, což je určitě lepší než s někým. Bydlení je maličké, ale pro jednoho člověka a sportovce, který se jen potřebuje někde vyspat a najíst, je super.
Jaký je Jaroslav Bába trenér?
Boží, už jen díky tomu, že zažil hromadu závodů, takže ví, jak vyladit formu, připravit se a rozcvičit. Všechny ty zkušenosti má a předává mi je, což mi pomáhá i psychicky, protože vím, že to fakt zažil a nějaké medaile posbíral. Řídím se jeho radami a takhle to vypadá.
Loni jste ovládl evropský šampionát do 23 let, teď sedmé místo v Mnichově. Je to motivace do další práce?
Samozřejmě. Příští rok je halové mistrovství Evropy v Turecku, kam bychom se chtěli podívat, venku máme Evropu do 23 let ve Finsku. Bude toho dost.
