Ve dvaceti letech už má na kontě třicet startů za český reprezentační tým házenkářek, na konci loňského roku si zachytala i na světovém šampionátu ve Španělsku. A v květnu gólmanka DHC Plzeň Karin Řezáčová slavila první velký týmový úspěch. Plzeňský klub poprvé v samostatné české historii získal medaili, probojoval se až do finále domácího play off interligy, kde nestačil na suveréna posledních let z Mostu.
„Sezonu hodnotím velice kladně. Myslím, že jsme tam s holkama měly jen jedno horší období po Novém roce, kdy jsme nabraly sérii porážek. Ale dokázaly jsme se z toho vyhrabat, čehož si moc cením. A jsem ráda, jak to dopadlo. Myslím, že tohle žádná z nás nečekala,“ ohlíží se Řezáčová.
V Plzni rodačka z Prahy, kde vyrůstala v HC Háje a poté působila ve Slavii, nejprve měla vyřízené střídavé starty. Ale od sezony 2020/2021 už patří mezi hlavní opory týmu, který navíc koučuje její otec Richard Řezáč.
Před rokem DHC bojoval o záchranu v interlize, teď jste vybojovaly stříbrné medaile. Tolik zvedl tým příchod kanonýrky Veroniky Galuškové z pražské Slavie?
Na Verče to hodně stojí, vždyť se stala nejlepší střelkyní celé interligy. Ale důležité bylo, že se k ní přidaly i další hráčky. Spojky, křídla, pivotky… Celý tým se výkonnostně posunul výš. Díky tomu jsme mohly hrát play off a nakonec dosáhly až na medaili.
Co vy osobně, jak hodnotíte uplynulý ročník nejvyšší soutěže?
Měla jsem slabší konec podzimu, někdy v listopadu jsem byla prakticky celý měsíc nemocná a ty výkony na hřišti tomu odpovídaly.
Gólmankám se v DHC Plzeň věnuje Radek Motlík, bývalý vynikající brankář, trojnásobný český šampion s plzeňským Talentem. Jak se s ním spolupracuje?
Vlastně úplně nevím, jak to popsat. Po zápasu si řekneme, co bychom mohli udělat ještě lépe. Nebo mě cepuje i během něj, že přece vím, co mám v brance udělat, tak proč to nedělám. Myslím, že se tak nějak vzájemně posouváme. Já jeho v trenérské činnosti, on mě jako gólmanku. A oba jsme spokojení.
Asi se nedá říci, že je to klidný trenér, že?
Každý, kdo zná Motlase, dobře ví, že klidný je tedy to poslední, co on je... (smích) Je to spíš rapl, ale většinou v tom dobrém.
Někdy si nebere servítky, umí zvýšit hlas, ani pro méně slušné slovo nechodí daleko. Dá se to zvládnout?
Já to beru docela v pohodě. Ani táta mě při trénování nikdy moc nechválil. Občas ta jeho slova vypouštím z hlavy pryč, občas mu je vrátím. A dokážu uznat, kdy má pravdu a přijmu to. Ale tak první tři měsíce trvalo, než jsem si na něj zvykla, byly pro mě náročné. Když mi něco vytýkal, chtělo se mi pokaždé brečet. Ale teď už je to v pohodě. Beru to tak, že se mi snaží hlavně pomoci a ne mě shazovat.
Jste díky němu zocelenější?
Myslím, že za poslední rok a půl jsem se psychicky obecně hodně posunula. A asi na tom má svůj podíl i Radek.
Sebedůvěru vám zvedají i starty za národní tým?
No, reprezentace měla na moji psychickou odolnost zpočátku spíš opačný vliv. Když jsem tam trénovala s lepšíma holkama, sebevědomí mi to sráželo dolů. Říkala jsem si: Jsi tady sice s nimi, ale všechny jsou lepší než ty. Cítila jsem se jako ta špatná, musela jsem si zvykat.
Takže by bylo lepší pozvánky nedostávat?
Tak to vůbec nemyslím, za každou jsem vděčná. A snad to zvládám postupně čím dál lépe.
Co jste si naplánovala po sezoně? A budete v té příští pokračovat v Plzni?
Po sezoně jsem odjela na dva týdny do Chorvatska, odpočinout si, vyčistit hlavu. A příští sezona? Měla jsem pár nabídek, ale rozhodla jsem se, že minimálně ještě jeden rok zůstanu v Plzni. Takže v brance mě v dresu DHC dál uvidíte.
