V českém jazyce stále používáme termín “PRANÝŘOVAT”. Dnes jej chápeme v rovině slovní. Ale ještě na konci osmnáctého století, v podobě pranýře, mělo zcela konkrétní fyzický tvar.
“ Takový kamenný nebo dřevěný sloup, který měl pod sebou často ještě nějaký sokl, třeba právě třístupňový. A ten byl umístěn nejčastěji na nějakém náměstí, na nějakém hodně frekventované místě, ať už měst nebo městeček. Končili na něm právě různí provinilci, kteří si odpykávali právě tímto způsobem různé menší prohřešky,” uvedl Jan Hnátek, průvodce Labyrintu pod Zelným trhem.
Odsouzený delikvent byl k pranýři připoután a vystaven veřejné hanbě a posměchu.
“ V tehdejší době nedílnou součástí výkonu práva a spravedlnosti byl podíl veřejnosti na tom odsudku toho daného člověka. A v podstatě hlavním účelem toho pranýře bylo takové zostuzení, ztráta cti, ” doplnil Jan Hnátek, průvodce Labyrintu pod Zelným trhem.
Společnost byla ještě založena na komunitě a silné potřebě každého, patřit do ní. A pranýřování byla velmi výrazná sociální degradace odsouzence.
“ Teď se nacházíme v Labyrintu pod Zelným trhem, ve sklepě který se nazývá trestnice, nebo mučírna také, ovšem ten pranýř v tomto místě nebyl. Býval právě na těch frekventovaných místech. Nejčastěji na náměstí, před kostelem, před radnicí,”řekl Jan Hnátek, průvodce Labyrintu pod Zelným trhem.
Převážná část výkonu toho trestu náležela davu. Veřejnost mohla na trestaného plivat, nadávat mu, urážet ho a házet po něm třeba nahnilou zeleninu či ovoce. Biřicové pouze hlídali, aby nedošlo k fyzickému napadení. To nebylo přípustné.
“ Tohle je pouze replika. Ovšem replika pranýře, který se nacházel na tom Zelném trhu, na Zelném rynku, zde v Brně. Nacházel se ve spodní části náměstí, pod kašlou Parnas a ještě kousíček od studny, která zde bývala, “upřesnil Jan Hnátek, průvodce Labyrintu pod Zelným trhem.
V Brně byl ještě jeden pranýř. Na Dolním rynku, dnes Náměstí Svobody.
K pranýři se ale pojily i přidružené tresty. Masky hanby anebo cejchování.
“ To byly vypalovací cejchy, které se vypalovaly většinou na čelo a nebo na tvář. Aby to bylo viditelný. Aby vlastně ten člověk, kdyby ho někdo viděl, řekl si,“ Aha, ty máš něco společného s nějakou nekalou činností…”,uvedl Oldřich Bartošek, autor naučné stezky o právu útrpném v Křenovicích.
Pranýře bývaly nedílnou součástí každodenního života měst i menších městeček. Jejich význam u nás ustoupil s koncem osmnáctého století, kdy je Josef ll. zrušil. Ale používaly se ještě na začátku století devatenáctého. Někde se nám jako tiché memento dochovaly dodnes. Třeba na náměstí v Rosicích u Brna.
