V pouhých v šestnácti letech dostala první pozvánku do ženské reprezentace. Teď už plzeňská pozemní hokejistka Lucie Duchková patří mezi hlavní defenzivní opory národního týmu, loni získala bronz na halovém mistrovství světa, zkraje letošního roku okusila olympijskou kvalifikaci v Indii. A protože v rámci pravidelných reprezentačních srazů v Praze hodně cestuje, hned po dovršení plnoletosti se přihlásila do autoškoly.
„Snažila jsem se pak co nejdříve usednout za volant a nabrat nějakou řidičskou praxi. Ve stejnou dobu naštěstí mamina kupovala nové auto, takže já zdědila její malou toyotu,“ popisuje nyní jednadvacetiletá Duchková, hlavní opora extraligových Litic.
Kolik už jste toho za uplynulé roky na trase Plzeň – Praha najezdila?
Bude to už pěkná porce, minimálně dvakrát týdně. Jezdím buď sama, nebo se spoluhráčkami z Litic. Dříve jezdila Adéla Kožíšková, ale ta si kvůli škole dala od hokeje pauzu. Loni na podzim se přidala brankářka Anička Linková. Takže jezdíme většinou ve dvou. Řídím já, Aničce bude teprve v květnu osmnácti.
Cítíte se již jako zkušená řidička?
Fakt mě to baví a myslím, že řídím docela dobře. Snad to tak vnímá i okolí. Každopádně je to jednodušší, než dřívější cestování vlakem.
Jak jste to zvládala?
Občas hodně složitě. Někdy byl vlak zpožděný, z Prahy jsem tak přijížděla i v jedenáct večer a ještě se musela z nádraží dopravit domů. Dálnice je rychlejší.
Krátíte si čas třeba poslechem rádia?
Když jezdím sama a není prostor si popovídat, rádio si pustím. Něco rytmického, abych se udržela v koncentraci. Nemám nějaký vyhraněný oblíbený žánr. Spíš pustím to, co zrovna zní z naladěné stanice a má to v sobě energii.
Cestujete i po celém Česku?
Nejdál jsem byla asi v Krkonoších. Na nějakou dalekou cestu do zahraničí bych si asi ještě netroufla. A hlavně na to není čas, veškeré volno věnuji pozemnímu hokeji, je to můj život. Ale kam bych se jednou chtěla podívat a pořádně zrelaxovat, to je Dominikánská republika.
Koncentrace a zodpovědnost, to od vás irský kouč českého národního týmu Gareth Grundie vyžaduje i na hřišti, že?
Je to tak. Ze své herní pozice mám celé hřiště před sebou. Už to samotné pro mě znamená zodpovědnost vůči týmu. Měla bych si srovnat hráčky před sebou, mluvit a dirigovat. S trenérem máme občas i detailní rozhovory o mojí pozici v týmu, o tom, co po mně vyžaduje. Takhle to dělá i s ostatními hráčkami. Je to skvělý trenér, hraje se mi pod ním skvěle.
Přestože vrchol svazového projektu míří až na olympijské hry 2028, už letos v lednu jste v Indii bojovali v kvalifikaci o účast na hrách v Paříži. Byla to další zkušenost?
Nikdo asi nečekal, že to zkusíme už na Paříž. Už jen to, že jsem na tom turnaji hrála, je pro mě něco neskutečného. Pro mě to byl vrchol kariéry, i když se nám výsledkově vůbec nedařilo a ukázalo se, že na špičku ještě hodně ztrácíme. Musíme pracovat dál.
