Červencový los světového šampionátu pro házenkářku Markétu Jeřábkovou, tedy co se hostitelské země týče, dopadl nejlépe, jak mohl. České reprezentantky se na přelomu letošního listopadu a prosince v základní skupině, která se odehraje v dvacetitisícovém dánském městě Frederikshavn, utkají s Nizozemím, Argentinou a Kongem. A právě do Dánska se sedmadvacetiletá rodačka z Plzně po uplynulé sezoně přesouvá z norského velkoklubu Vipers Kristiansand. V polovině července už se hlásí v klubu Herning-Ikast, třetím týmu uplynulého ročníku nejvyšší dánské soutěže.
„To, že se celý šampionát hraje ve Skandinávii, je pro celý házenkářský svět velmi dobré,“ připomněla Jeřábková, že mistrovství světa hostí také Švédsko a Norsko. „Jsou to házenkářské velmoce, náš sport je tam často číslo jedna, pro turnaj je to jedna z nejlepších destinací na světě. Mistrovství bude hodně atraktivní pro diváky i pro nás hráčky,“ soudí Jeřábková, která dříve působila také německém Thüringer HC, maďarském Érdu, Mostu či rodné Plzni.
Co říkáte na konkrétní los pro český tým?
Los je vždycky velká loterie. Člověk si nemůže předem vybírat a říkat si, který tým by byl lepší a který horší. Osobně mohu říci, že se teď těším ještě o něco víc, když už konkrétně vím, jaké soupeřky nás čekají.
Zrovna Nizozemsko teď potkáváte docela často?
Je to tak, i v příští sezoně se s nimi utkáme víckrát, kromě mistrovství světa je máme také ve skupině o Euro 2024. Ale neberu to ani negativně, ani pozitivně. Náš úkol je na každý zápas pořád stejný, dobře se připravit a podat stoprocentní výkon.
Co další dva soupeři, Argentina a Kongo?
S Argentinou jsme hráli na mistrovství světa 2017 v Německu a ve skupině ji porazili 28:22. S Kongem už jsme se také potkali, na minulém šampionátu před dvěma lety. Takže s oběma týmy už máme nějaké zkušenosti. Je to trošku odlišný styl, než na který jsme z Evropy zvyklé. Ale pokud každá z nás na hřišti předvede, co se od ní očekává, měly bychom pomýšlet na příčky znamenající postup ze skupiny. Nesmíme se uspokojit jen tím, že jsme se na mistrovství světa dostaly. Když už tam jsme, tak bychom také měly něco dokázat.
S norským Vispers jste se v červnu rozloučila stylově. S klubem jste v rozhodujícím duelu Final Four Ligy mistrů v Budapešti porazila Ferencváros 28:24, k výhře pomohla čtyřmi brankami. Mohlo se to vůbec sejít lépe?
Asi nemohlo. Na začátku sezony jsme si dali postupně cíle v norské lize, poháru i v Lize mistrů a pak jsme šli krok po kroku. A dospěli až k téhle třešničce na dortu. Ligu mistrů jsem s Vispers vyhrála dvakrát za sebou, to beru jako obrovský úspěch. Ale Ikast je pro mě nová výzva. Pořád mám stejnou motivaci. Dělat házenou se stále stejným nadšením jako doposud. Aby mě pořád bavila a naplňovala. Pokud by tam tyhle aspekty nebyly, pak už by přišel asi jen konec.
Hrálo se vám ve druhé polovině pod větším tlakem? Odchod z Norska do Dánska jste oznámila už loni v prosinci.
Na tohle jsem až do poslední minuty posledního zápasu vůbec nemyslela. Až večer, když jsme slavili triumf v Lize mistrů, to na mě všechno přišlo. Když jsem seděla holkama, člověku docházelo, že je to poslední společná věc. Pro mě byl Vispers tým, ve kterém jsme si oboustranně ve všem naprosto sedli. Ve všech aspektech. Pak se samozřejmě úspěch dostaví snáz, když takhle tým funguje. Ale na nové angažmá se těším a čekám na další kroky, které mě čekají.
Teď by se hodilo dokázat něco velkého i s reprezentací, souhlasíte?
Tak to by samozřejmě bylo také třeba, ale tam je to náročnější oříšek a kapitola sama o sobě. Ale je třeba, aby něco takového přišlo, naše házená to potřebuje.
Co třeba olympijské hry? Když ne Paříž příští rok, tak Los Angeles 2028?
Nechci znít naivně, ale spíš optimisticky. Šance tu je, ale je před námi hodně práce. Něco se začalo budovat, všechno ale je o tvrdé práci, aby lidi drželi při sobě, aby si pomáhali a neházeli si klacky pod nohy. Aby všechno směřovali k jednomu velkému cíli.
