Ani se to nechce věřit, ale je to v neúprosném běhu času tak. Zlíňan srdcem "everytime" Pavel Zedníček slaví polokulaté sedmdesáté páté narozeniny. Při jeho vitalitě, neustálém pracovním nasazení a elánu možná chvíle pro maličké zastavení.
Pavle, jakpak ten věk vnímáte?
Jako spravedlnost, kdo by nechtěl být mladší, že jo. Ale když už tady to tři čtvrtě století je, tož si říkám, kurňa, no a co. Můj taťka Beďa žil dlouho přes devadesátku, tak snad mne ještě něco pěkného čeká.
Lidé vás velmi rádi vnímají jako Zlíňana křtěného Dřevnicí, ale to by chtělo maličko poopravit…
Klidně, já jsem se narodil o kus dál, v malé vesnici Hoštice-Heroltice, ale už coby malý hošík jsem s rodiči putoval do Zlína na Mokrou a odsud, ale nejenom odsud, mám ty nejhezčí klukovské a mládenecké zážitky, včetně studia na Kožařské průmyslovce, kde jsem ostatně přičichl k divadlu.
Tropil jste to, čemu se říká alotria, byl jste nezbeda?
Byl jsem normální živý klučina, to vám potvrdí třeba můj celoživotní kamarád Miloš Zaorálek. Spolu jsme lumpačili mírně, zato sportovali ostošest, třeba na zamrzlém rybníku, dodnes mu říkám kačák, to bylo hokejových bitev.
Do svého Zlína se vracíte pořád rád?
Pořád rád, jak mi to čas dovolí, moc rád tu třeba hraju divadlo, zavzpomínám s kamarády. A taky si zahraju tenis.
To byl třeba příklad loňského podzimu, kdy jste exceloval na exhibici s Milošem Mečířem u příležitosti 100 let zlínského tenisu…
Kurňa, to bylo pěkné, on je ale Miloš pořád nějak lepší, ne nadarmo patřil ke světové špičce a vyhrál olympiádu v Soulu, to bylo tuším v roce 1988, bože, to to letí…
Vnímáte tudíž i zlínský sport?
Jasně, dejte na má slova, jsme první v hokeji i ve fotbale. Teda momentálně v druhých ligách, ale jdeme nahoru, držím pěsti.
My je zase držíme vám, aby se vám pořád dařilo a nikdy vám nechyběly síly. Nechybějí?
Tož zatím dobré, hraju divadlo, točím seriály i pohádky v televizích, uvádím třeba show Všechno je možné, takže je možné všechno. Díky za přání a někdy zase ahoj ve Zlíně! Mám ho pořád moc rád.
Text a foto: Jan Čada
