Olympijská vítězka ve sportovní střelbě a rodačka z Plzně Kateřina Emmons převzala na začátku listopadu Cenu Věry Čáslavské. Ta se od roku 2014 uděluje za mimořádné zásluhy žen ve sportu a olympijském hnutí, postupně ji získaly Štěpánka Hilgertová, Naďa Knorre, Věra Růžičková, Barbora Špotáková, Šárka Strachová, Petra Kvitová, Květa Pecková, Šárka Kašpárková, Hana Dvorská a naposledy Martina Sáblíková.
„Ta cena má úplně jiný význam, není to za medaile. Ty jsou sice podstatné, ale tohle je cena, která se uděluje za přístup ke sportu a za hodnoty, které člověk má vyznávat. A to je úplně nejvíc,“ svěřila se jednačtyřicetiletá Kateřina Emmons, držitelka kompletní sady olympijských medailí a mistryně světa i Evropy.
Na slavnostním vyhlášení v sídle Českého olympijského výboru ji doprovázel americký manžel a rovněž olympijský střelecký šampion Matthew i jejich čtyři děti.
Je vidět, že si tohoto ocenění hodně vážíte, je to tak?
Moc, moc pro mě znamená. Jsem ráda, že jsem mohla tu cenu převzít, natož si ji pak ještě odvézt domů. Budu se snažit, abych si ji zasloužila až do konce života.
Máte ve sbírce kompletní olympijskou sadu medailí, vždy jste říkala, že na tom má zásluhu spousta lidí okolo vás. To platí?
Jednoznačně. I na předávání někteří z nich byli. Třeba Bára Špotáková, ta mi dodala spoustu sil v Aténách. Svou živostí, pozitivními přístupem. Nebo Ondra Synek, ale i novináři, kteří s námi na olympiády jezdili, Karel Felt nebo Michal Dusík. A další, bývalý střelecký šéf Petr Baroch, to byla ta velká, klidná síla. Na velkých akcích mi ukázali cestu, jak je zvládnout. Byli pro mě inspirací, postrčili mě.
Váš otec a zároveň trenér Petr Kůrka vzpomínal, že váš vzestup byl až nezvykle rychlý. Jak jste to vnímala vy?
V tu dobu jsem to nevnímala, přišlo mi to normální. Až když se ohlédnete a proberete si ty výsledky, asi to tak bude. Je pravda, že jsem trénovala tři roky potajmu, než mě taťka poslal na závody. A vrstevníkům pak trvalo dva tři roky, než se dostali na moji úroveň. Ale já si myslím, že to bylo tím, že začali se střelbou příliš brzy. Střelba potřebuje trošku vyzrálejší hlavu i tělo, není kam spěchat. Já začala v necelých patnácti, to už měli za sebou třeba tři roky tréninku.
Jste čtyřnásobnou maminkou, s rodinou žijete na Rokycansku, k tomu učíte na základní škole, děláte fyzioterapii... Jde to vůbec zvládnout?
Ty podíly činností se různě mění. Teď se věnuji hodně fyzioterapii, do toho jeden a půl dne učím na škole. Je to fajn nastavené, zjistila jsem, že nejsem člověk, který dokáže zůstat na jednom místě. Tu stejnotvárnost asi nemůžu. Asi je to pozůstatek ze sportovní kariéry, kdy jel člověk na závody, pak pobyl chvíli doma, pak soustředění.
Kde učíte?
Je to malá škola v Kozojedech na severu Plzeňska. Máme 110 dětí. Začala jsem asi před šesti lety učit konverzaci v angličtině, teď se paní ředitelce stalo, že jí odešel tělocvikář a požádala mě, jestli bych to mohla vzít. To už je větší závazek, první dvě hodiny byly náročné, ale teď už je to super.
Vědí děti, kdo je učí třeba základům atletiky?
Ti mladší určitě ne. Ti starší si to asi vygooglili na internetu. Ale jsem pro ně prostě paní učitelka Emmons. A zapsala jsem hned naši školu do olympijského víceboje, projektu Českého olympijského výboru. Je to hrozně hezká akce a slovo olympijský na děti dobře působí. A teď už se vyptávají a prosí, aby k nám někdo z olympioniků opravdu přijel. Na to se moc těší.
Vždyť vy sama jste olympijská vítězka!
Ale oni mě tak neberou, pro ně už jsem stará. (smích) Musím přemluvit někoho mladšího.
