Výstava intuitivních obrazů Renaty Zítkové je momentálně k vidění v aule budovy plzeňského rozhlasu, a to od 1. do 30. července. Vstup je možný po celý den a zdarma. Výstava nese název Mezi nebem a zemí a je rozdělena do čtyř sekcí: My ve vesmíru a vesmír v Nás, Můj domov, Rovnováha života a Obrazy s příběhem.
Slavnostní vernisáž doplnilo klavírní vystoupení slečny Olgy Pungové, podpořit autorku přišlo několik desítek přátel a dalších návštěvníků. Renata Zítková maluje už od svých tří let, kdy začínala kreslit obyčejnou tužkou, její tvorba postupně dozrávala do dnešní podoby, kdy se nejvíce věnuje vesmírné abstrakci, realistickým krajinkám a obrazům, které nesou příběh. Jak svůj život autorka sama definuje, to se dozvíte v následujícím rozhovoru:
Kdy přišlo uvědomění si, že chcete být malířkou?
Prakticky malování a kreslení mě bavilo od dětství. Už od tří let jsem zkoušela první tahy tužkou a v pěti letech jsem psala písmenka a začala jsem kreslit. Snad od školky jsem věděla, že moje povolání bude umělecké a že budu malovat obrazy. Na základní škole jsem chodila do výtvarného kroužku a účastnila jsem se vícekrát soutěže Děti, Mír a umění a jednou jsem dokonce získala první místo. Bylo tedy pro mě jasné, že až si budu volit v 8. třídě povolání bude to umělecká škola. Bohužel nebo bohudík se tak nestalo. Za dob komunismu bylo vše složitější než dnes a také rodiče mě nasměrovali jinam, jelikož se dostat do Prahy na školu bylo nereálné v té době.
Takže jste musela změnit plány, kam tedy Vaše kroky vedly dále?
Jelikož jsem beran a mám životní číslo 4, tak dělám vše na 100% a s rozmyslem a tak jsem si zvolila nejbližší možné povolání k malování a to bylo kadeřnictví. Na škole jsem byla šikovná a tak jsem se začala věnovat záhy kadeřnickým soutěžím a na malování jsem prakticky zapomněla. Vyjma toho, že jsem si kreslila návrhy účrsů. Trvalo to, přesně to nechci ani počítat, ale kolem 30 let, než jsem se k malování opět dostala, a to díky jednomu muži, kterého jsem ve svém životě potkala. Ten mě vrátil zpátky k malování svým vlastním osobním příběhem, který byl podobný mému. Tudíž od roku 2017 opět kreslím a maluji. První výstavu jsem měla v roce 2020 v kavárně Papa coffee v Plzni. Od té doby se pravidelně účastní různých akcí a výstav.
Tvorba je různorodá, kde žijete, že máte tolik krásné přírody a nebe?
Momentálně žiju v malé vesničce Louňová na Plzni jihu. Zde mám i svůj malý ateliér a také právě tady sbírám inspiraci. Je tam krásný klid, energie, příroda. Inspiraci k malování sbírám kolem sebe. Jsou to věci, které mě zajímaly od malička tak, jako třeba vesmír. Jelikož můj táta měl scifi literaturu a zajímal se o vesmír, hvězdy, planety vesmírné lodě atd. Tak bylo přirozené, že mě to fascinovalo a stalo se to i mojí zálibou. Dále se inspiruji přírodou kolem sebe, tam, kde momentálně žiju je krásná. Inspiruji se svými prožitky životními a prožitky ostatních lidí. To vše vkládám do obrazu a obraz se pak stává takovým terapeutem, nebo vodítkem v životě lidí. Maluji proto, abych tyto příběhy mohla lidem předat a také pomoci se v životě zorientovat. Některé obrazy mají i energetických charakter kdy člověka můžou dobře nasměrovat.
Nyní vystavuje v Plzni, souběžně v Praze, už plánujete další výstavy?
Ano, nyní vystavuji na mezinárodní výstavě ART IN PRAGUE 2023 v galerii u Zlatého kohouta v Praze do 22. srpna. Další akce budou v září: Víkend otevřených ateliérů Plzeň, v říjnu pak mezinárodní veletrh a velmi známý Open art fest 2023 v Praze Holešovicich a dále ještě v galerii u Zlatého kohouta v Praze. Prosinec pak výstava v Krabčicích v kostele.
Už máte v hlavě nějaké nové nápady na další obrazy či kolekce?
Momentálně mám v hlavě další dvě nové kolekce, které by se jmenovaly Detaily kolem nás a pak také Úhel pohledu, ale více zatím prozrazovat nebudu. Nikdy namaluji obraz jen tak, vždy je to s nějakým záměrem. Bývá to tak, že než začnu malovat, tak už vím název, příběh a pak se vše tvoří na plátno. Stává se také že vím příběh, vím co budu malovat, ale název nemohu najít to správné vhodné slovo nebo slova, a tak název vznikne postupně.
Ještě tvoříte zajímavé šperky, že ano?
Ano, mimo obrazů, tvořím i šperky. Dělám je jen v kolekcích nebo tedy i jednotlivě na zakázku, ale zřídka, jelikož není moc času. Šperky tvořím z pryskyřice a z chirurgické oceli. I ty vznikají určitou náhlou inspirací. Nikdy nedělám dva stejné.
Prozradíte i něco ze svého soukromí?
V minulosti jsem se věnovala své práci a jezdila na kadeřnické soutěže, ale v roce 2000 jsem si založila svůj vlastní salon a pak v roce 2014 ten současný studio Life energy v Plzni. Jinak asi od 5. třídy základní školy jsem se věnovala basketbalu, a to na ligové úrovni a skončila jsem někdy v sedmadvaceti letech. Tudíž jsem do českého rozhlasu chodila, spolupracovala, ale úplně v jiné oblasti. Tenkrát tam byl Zdeněk Trmota. Jinak mým snem v dětství bylo také dělat atletiku, a to se mi splnilo také, když jsem alespoň rok běhala závodně a dokonce jsem si tedy omylem, ale to nevadí, zkusila i mistrovství republiky na 10 na dráze. To se odehrálo v roce 2013, ale se vznikem nového studia už na to nebyla energie.
Máte děti? Mají podobný talent?
Mám jednu dceru, Michaelu, ta se mnou žije v domečku v Louňové. No jak se říká, padla daleko od stromu, vůbec ji neláká ani umění ani sport. Má to jinak, má moc ráda zvířata a společnost lidí kolem sebe. Zajímá se o hudbu a módu.
Autorka textu: Martina Sihelská
PR
