V pražských ulicích už jezdí tramvaj, na které je vyobrazený. „Stejný bazén, stejné plavky, stejná vášeň. Jediný rozdíl je, že soupeře nikdy neuvidím,“ tak zní heslo, které je u fotografie na tramvajové soupravě napsané. Nevidomý plavec David Kratochvíl je úřadujícím mistrem světa na 400 metrů volný způsob, pětinásobný medailista z nedávného mistrovství Evropy na Madeiře. A také jedna z hlavních českých nadějí na zlato na letošní paralympiádě v Paříži, která se koná od 28. srpna do 8. září.
„Vím, že hodně lidí ode mě očekává právě na paralympiádě nějakou medaili. Já to beru tak, že je to nejvyšší vrchol sportovce, kam se může dostat. Pojedu si to tam užít,“ říká šestnáctiletý David Kratochvíl. Aby trofejí nebylo málo, nedávno si plavec z Halže u Tachova, který často trénuje i v městském bazénu na plzeňských Slovanech, převzal cenu pro Sportovce Plzeňského kraje za rok 2023.
Pokud byl evropský šampionát ve Funchalu testem před vrcholem sezony, dopadl skvěle. Získal jste pět medailí včetně titulu na 100 metrů znak. Byl jste hodně spokojený?
S pěti medailemi na krku jsem se cítil skvěle, byl to úžasný pocit. Myslel jsem, že si na Madeiru pojedu maximálně tak pro dvě medaile, protože mám dvě hlavní disciplíny. Ale od začátku to vypadalo skvěle. 50 kraul a druhé místo, 100 motýlek druhé místo, stovka prsa byla taková uhrabanější, ale dobrá. Poté polohovka, krásný osobák o čtyři sekundy a třetí místo. Pak 100 kraul v osobáku a jen o pět setin jsem byl čtvrtý. Následovala vítězná stovka a na závěr další medaile na 400 metrů kraul. Takže za mě obrovská spokojenost.
Změnil jste něco v přípravě na závěr čtyřletého paralympijského cyklu?
Pravidelně jezdím na soustředění, zařadil jsem do tréninkového plánu více posilovny. Začal jsem i běhat, abych měl lepší kondici právě na tu čtyřstovku, která je mojí hlavní disciplínou. Mám radši tyhle dálky. Ale k tomu i stovka znat, to je asi druhá hlavní trať.
Považujete se pro Paříž za jednoho z velkých aspirantů na některou z medailí?
Samozřejmě, že nějaký tlak a emoce tam budou, nervozita určitě také. Nad medailí v tuto chvíli nechci přemýšlet. Všichni plavci se na Paříž chystají naplno a bude to těžší boj než loni na mistrovství světa. Beru to tak, že na paralympiádě by bylo skvělé mít alespoň pár finále.
Plavání kombinujete se studiem šestiletého gymnázia v Tachově. Dá se to zvládnout?
Ve škole mi ve všem vycházejí vstříc. Když potřebuji trénovat ráno, můžu přijít třeba o deset minut později. A mohu odjíždět na závody. Ale jinak se snažím do školy chodit na maximum, jak to jde.
Co další sporty, je na ně čas?
Jako malý jsem začínal s hokejem, ale když jsem oslepl, v sedmi letech jsem přesedlal na plavání. Hledali jsme nějaký sport, kde bych mohl být soběstačný, samostatný. Zkusili jsme plavání a zatím skvělé. Na další sporty moc čas není, rád si jdu zaběhat, občas si zkusím šachy. Jinak si ve volném čase zahraji na klavír a akordeon, více jsem se zaměřil také na studium angličtiny.
Je pro vás složité, když během závodů nevidíte na soupeře?
Je pravda, že v cíli nevím, jak jsem dopadl. Na druhou stranu je pro mě jednodušší soustředit se jen na vlastní výkon. Uzavřu se v sobě, snažím se jet pořád naplno, občas cítím nějakou vlnu, cáknutí, když je soupeř vedle mě. Třeba loni na mistrovství světa jsem netušil, že bojuji o zlato. Ale slyšel jsem, že tribuny hodně jásají, to mě popohnalo. Nad ničím jsem nepřemýšlel, jel naplno. A když mi taťka v cíli řekl, že jsem vyhrál, byl jsem nejšťastnější na světě. I soupeř, kterého jsem v závěru překonal, mně gratuloval.
Váš otec, občas i maminka, na závodech zastávají roli toho, kdo vás molitanovým míčkem na konci více než třímetrové tyče dává znamení, že se blíží konec bazénu. Jak složité je obrátku nacvičit?
Snadné to není, ale už jsme sehraní. Ta tyč měří tři metry deset a ťukají mě na dvou metrech sedmdesátí před obrátku. Ale když jedu třeba padesátku kraul, tak musí ťukat na celou délku tyče, protože je to větší rychlost.
Mimochodem, před minulou paralympiádou jste udělal úžasné gesto fair play. I když jste mohl jet, místo jste přepustil staršímu kolegovi.
Míra Smrčka, kterému jsem to přepustil, mohl být na paralympiádě naposledy, takže nebylo o čem přemýšlet. Teď už bohužel tolik neplave, ale pořád ho obdivuju. Já jsem už v devíti letech do tachovské televize říkal, že bych jednou chtěl na paralympiádu. Teď to mám před sebou. A jestli do Paříže opravdu pojedu, všechno bude tak, jak má být.
