Zatkli jej v osm. Mezi dokumenty, co mu zabavili, byly i kontakty a mezi nimi jméno jeho syna. Využil chvíle nepozornosti, vyskočil ze židle a rychle si list se jmény strčil do úst. Okamžitě se na něj snesla smršť obušků, ale on již v tu chvíli věděl, že StB se žádná další jména nedozví. Příběhy těch, kteří se aktivně vzepřeli komunistickému režimu, mají často společné jmenovatele – rány a vězení. O cestě zlínských disidentů, chartistů a dělníků samizdatu vyprávěli pro Paměť národa Jaromír Němec (1935 – 2023) a Bohumil „Bob“ Obdržálek (*1947).
Od filmu k šatlavě
První z nich je aktérem úvodního příběhu. Stalo se to v roce 1985 a nešlo o první zatčení – režim Jaromíra Němce uvěznil již počátkem sedmdesátých let. Bylo to v době, kdy měl za sebou slibně rozjetou kariéru – na začátku dekády nastoupil jako zvukový technik do legendárního Filmového studia Gottwaldov, s nímž se pojí například jméno vizuálního mága Karla Zemana či mezinárodně oceňované spoluzakladatelky českého animovaného filmu Hermíny Tyrlové. Jaromír Němec tu prožil plných jedenáct let. Když pak v roce 1971 zabušila na jeho dveře Státní bezpečnost, pracoval jako mistr dabingu v brněnské televizi:
„Obvinili mne z pobuřování, dostal se mně totiž do rukou přepis Hovorů s Janem Masarykem a já jsem to několikrát přepsal na psacím stroji... Ovšem dostalo se to někomu, komu se to nemělo dostat, takže mě nějakou dobu sledovali, odposlouchávali telefon… V jedenasedmdesátém roce v září mě zatkli, někdo zazvonil u dveří mého bytu, tři pánové: ‚Půjdete s námi! Domovní prohlídka!‘ Byl jsem odsouzen za pobuřování, paragraf 100, odseděl jsem si jeden a půl roku, jedenáct měsíců ve vazbě a potom ve vězení na Borech.“
Otce oslovoval: „Iljiči.“
Rok 1971 byl osudný i pro Bohumila „Boba“ Obdržálka, který, stejně jako Jaromír Němec, skončil za mřížemi. Šlo o „pouhou“ špičku ledovce, před níž docházelo k sledu několika zásadních událostí. Bobův otec patřil k přesvědčeným komunistům – během druhé světové války jej povolali k nuceným pracím do Kaliningradu (tehdy Königsberg), kam v roce 1945 přineslo svobodu vojsko Sovětů.
„Stal se z něj rusofil. Oddaný rusofil,“ vzpomíná Bob Obdržálek na svého otce, který se po válce vrátil domů v sovětské uniformě a kterého jeho syn začal postupně místo „tati“ oslovovat „Iljiči“. Když měl Bob jednadvacet let, vstoupili Sověti do Československa podruhé – psal se srpen 1968.
Tanky, slzák a vodní děla
„Ty tanky, to bylo nekonečné! My jsme kličkovali na motorce mezi nimi a to byla nekonečná řada tanků, ani jsme to nepočítali – celá ulice,“ vzpomíná autor dodnes dochovaných unikátních snímků, kdy spolu s dalšími kamarády vyrazil s fotoaparátem do okupovaného Gottwaldova.
Lidé se tehdy semkli nesmírnou silou – měli společného nepřítele. To ale do roka skončilo. V srpnu 1969 se konaly masivní demonstrace, jež měly neblahé výročí připomenout. Bob stál v první řadě s českou vlajkou v ruce. Přijeli těžkooděnci.
„Rozprášili nás hned na začátku. Byla tam vodní děla. Jak mě to trefilo, tak jsem uletěl možná tři metry. A přitom jsem seděl! To byla taková perda! Tak jsem uletěl. A pustili na nás psy bez náhubku. Mě nekousl, ale kousnul kluka vedle,“ vzpomíná. Ozbrojenci použili také slzný plyn. „Dostal jsem zblízka do obličeje a to je konec. To na pár vteřin ztuhneš, není šance. A už ke mně běželi,“ přibližuje pamětník, který hned po demonstraci odjel na několik dní trampovat. Doma pak po návratu zjistil, že jej tu hledala Státní bezpečnost.
Gestapáci, dacani a vyvrhelové
Bob Obdržálek očekával výslech. Ale vyvinulo se to jinak. Po příchodu na policejní služebnu na něj několik příslušníků skočilo a nasadilo mu želízka. Obvinili jej z výtržnictví, ke kterému postupně přibylo i napadení veřejného činitele. V konečném rozsudku vyneseném až v roce 1971 stojí: „Urážel příslušníky VB výroky ,vy gestapáci, dacani, vyvrhelové dnešní společnosti,‘ čímž se dopustil tr. činu útoku na veřejného činitele. (…) Již předchozího roku, a to 30. 9. 1968, při náhodném střetnutí skupiny mladíků s příslušníky VB, těmto nadával, že jsou zbabělci, že lezou Rusům do prdele a to proto, že příslušníci chtěli zjistit totožnost obžalovaného.“ Bob si potom odseděl sedm měsíců v Kuřimi.
Slib spoluvězňům
Jaromír Němec vyšel zpoza katru na svobodu v roce 1973. Na paměti měl slib, kterým se, s dalšími spoluvězni, z nichž je možno jmenovat například disidenty Petra Uhla či Jaroslava Šabatu, zavázali, že budou po propuštění pracovat proti komunistickému režimu – získávat lidi podobného smýšlení a angažovat se v politickém dění stůj, co stůj. Čtyři roky nato podepsal Jaromír Chartu 77.
Mnoho jeho soukmenovců režim postupně vyštval z republiky, ale ti, kdo zůstali, měli plné ruce práce. Jaromír Němec navázal spolupráci s aktivisty a disidenty, jako byli například chartista Stanislav Devátý či bojovník za náboženskou svobodu Augustin Navrátil z Lutopecen. Jeho rukama tak postupně prošlo mnoho samizdatových materiálů – Infoch, Informace o církvi, texty Václava Havla, Svědectví Pavla Tigrida či Pelikánovy Listy. Vedle toho organizoval pašování zakázané literatury do Československa.
„Byly to velice konspirativně prováděné převozy. Zjistilo se, že ty kamiony, které měly dvojité dno, tak to na hranicích odhalili a celá zásilka pak přišla vniveč. Tak se to dávalo nějakým studentům v taškách, třeba vlakem, autobusem, a předávalo se to pak lidem, na které měli adresy... Knihy jsme ofocovali, každou stránku, a pak se udělalo třeba dvacet kusů, ale to bylo málo, tak se to ještě rozepisovalo na psacím stroji. Pak už byly blány a pak jsme získali cyklostyly a to už bylo třeba dvě stě nebo tři sta kusů! To už se točilo klikou a všechno bylo rychlejší. Odtud se to vozilo do Prahy, já jsem to vzal v tašce Aničce Šabatové a oni měli za úkol to v Praze kolportovat…“
Město Gottwaldov se díky lidem, jako byl Jaromír Němec, stalo významným centrem samizdatu. Boj proti režimu skončil až v momentě, kdy do velkých dějin Československa v listopadu 1989 zasáhla sametová revoluce.
Ruce od tisku, ruce od krve
Dělníkem samizdatu se postupně stal i Bob Obdržálek. Režim tehdy netušil, že když jej v Praze na Pankráci zaměstná ve vězeňské knihařské dílně, dá mu do ruky mocnou zbraň – dovednost vázat a tisknout. Ve vzájemné spolupráci s Jaromírem Němcem, Stanislavem Devátým a dalšími disidenty pak Bobovýma rukama a psacím strojem prošel třeba, v normalizaci velmi žádaný, Orwellův román 1984: „Přepsal jsem ho dvěstě třicet pětkrát. Dokonce jsem kvůli tomu prošel kurzem psaní na stroji – a stroj mi pak poskytl biskup Václav Malý.“
Tvrdých potyček s režimem pak Bob, talentovaný boxer, který v roce 1965 vybojoval titul mistra Československa, absolvoval hned několik. Mnohdy při tom tekla krev – ale ne jeho. V roce 1973 šel se svou nastávající manželkou Irenou vyvenčit psa a na ulici je legitimoval příslušník Veřejné bezpečnosti. Občanské průkazy ležely doma v šuplíku. Co teď? Kdo pro ně zajde? Skončí všichni na služebně?
K situaci se nachomýtli další dva lidé – neoznačení příslušníci Pomocné stráže VB. Jeden z nich Irenu udeřil: „Dost silně! A ona spadla na zem. V okamžiku, hned zalehl vedle ní – levý hák, bác. Trefil jsem ho pěkně, takže byl hned tuhý.“ Přesto, že stál proti přesile, měl Bob Obdržálek jednoznačně navrch. Než přijely posily. Šestadvacetiletý boxer si potom odseděl dalších jedenáct měsíců – za napadení veřejného činitele.
Dobrý komunista neexistuje
Další kriminál jen upevnil Boba v jeho přesvědčení. „Neexistuje dobrý komunista,“ dodává k tomu. Půda v Gottwaldově začala být postupně pořádně horká. Bob Obdržálek, stejně jako Jaromír Němec, podepsal Chartu 77. Výslech střídal výslech. „Jestli tady zůstanete, je konec. Zničí vás a celou vaši rodinu. Když budete mít jakoukoliv možnost, snažte se odsud odejít,“ poradil Obdržálkovi nakonec advokát Němeček. V listopadu 1984 se mladí manželé ocitli ve Svobodném Rakousku, odkud se postupně dostali do USA, kde se jim, i přes těžké začátky, podařilo postavit se na vlastní nohy.
Jaromír Němec v Československu zůstal. Sametová revoluce přinesla mnoho změn a Jaromír ne se všemi souhlasil – přesto zastával názor, že demokracie je navzdory řadě úskalí jediný možný společenský systém. Lidé mají být schopni ostatní o svých názorech přesvědčovat pouze touto cestou, nikoli vnuceným násilím.
Autoři: František Vrba, Václav Kovář
Děkujeme za podporu městu Zlín a Zlínskému kraji! Paměť národa stále hledá nové pamětníky. Kdybyste věděli o někom, kdo zajímavým způsobem prožil dějiny 20. století, kontaktujte nás, prosím, na mailové adrese nebo telefonu: jitka.andrysova@postbellum.cz, 777 763 388.
