5. října to bylo na den přesně, kdy se před 100 lety u budovy pražského Rudolfina (sídla tehdejšího parlamentu) odehrálo finálové utkání o titul mistryň Československa v házené. Do Prahy jej přijelo obhajovat družstvo AC Slovácká Slavia Uherské Hradiště. Mezi jeho čtyři tisícovky (!) obdivovatelů, kteří na jeho domácí zápasy ve slavné éře chodili, patřil i tehdejší gymnazista František Kožík.
„Bývalo to krásné družstvo. Mluví o něm jen stručné sportovní referáty, cifry výsledků, staré zaprášené noviny. A přece by si zasloužilo verše, oslavu melodií, písničku. Písničku divokou a mladou, jako byly ty dívky tehdy, ztělesnění slunečného kraje a města, písničku vyzpívanou svěží krví a vinnou révou, horkou létem. Bylo mi čtrnáct a nedělní okouzlení bylo nezapomenutelnou částí mého mládí,“ napsal v šedesátých letech Kožík už jako slavný spisovatel uherskohradišťským házenkářkám do jejich bulletinu.
Ale vraťme se do 5. října 1924. Tento den byl vrcholem i začátkem konce první slavné éry hradišťské házené. Na hřišti před Rudolfinem se utkaly dva nejlepší celky Československa. Proti domácí staroměstské Čechii Praha nastoupila slovácká děvčata v kompletní mistrovské sestavě: Eva Daňková, Lumíra Freundová-Kvasničková, Ludmila Hubšilová, Julie Janderová, Skovajsová, Šáňová, Věra Galusková-Tlusťáková (též československá rekordmanka ve skoku vysokém) a Marie Janderová (též světová rekordmanka v hodu oštěpem). Obě poslední jmenované reprezentovaly Československo na Světových ženských hrách v Monte Carlu nejen v české házené (která byla ve dvacátých a třicátých letech mezinárodním sportem rozšířeným po celé Evropě), ale i v atletice. I proto byly favoritkami Hradišťanky. Jenže…
Čechie poločasové vedení 5:4 udržela a v dramatické koncovce nakonec i zvítězila 10:9 a získala mistrovský titul. Tisk pak ostře kritizoval rozhodčího, jímž nebyl nikdo jiný než tehdejší svazový náčelník Reiner. „…zápas musel skončiti jinak, kdyby rozhodčí trestal surovou hru obrany a zálohy Čechie, jejíž obránkyně měla být vyloučena již v prvé půli. Rovněž nebyl Slovácké Slavii uznán … jeden regulérní goal,“ shodovaly se sportovní rubriky československých deníků. V knize Metoděje Zajíce Dějiny házené z roku 1948 popisuje sporné události Josef Přidal z Uherského Brodu: „…čestné slovo pana Břicháčka jako diváka rozhodlo …, že mistrem se stala Čechie.“ Pro úplnost však dodejme, že pan Břicháček byl paradoxně rozhodčím, který se podle jiných svědectví v témže roce snažil zmanipulovat i mužské finále mezi SK Hodolany a Unionem Žižkov.
Slovácká Slavia podala protest doložený svědeckými výpověďmi i fotografiemi (!) nedovolených zákroků, které rozhodčí netrestal. Protest byl však zamítnut a výsledek uznán. Ztráta titulu, nešťastně prohraný zápas a publicita kolem protestu způsobily pomalý rozklad družstva, neshody mezi hráčkami a jejich následné odchody jinam… Na druhý házenkářský titul si Uherské Hradiště muselo počkat dalších dvacet šest let.
Autor: Vladimír Salčák
Foto: Časopis Světozor 1924
