Vyrůstal v Hagenu, kde jeho otec válel za místní házenkářský klub. Až v necelých osmi letech se Roman Bečvář vrátil do Česka, brzy se vydal v otcových šlépějích a dnes je Roman Bečvář mladší oporou házenkářské reprezentace.
A život dělí mezi český a německý domov. „Je pravda, že když to spočítám, v Německu jsem dohromady prožil už šestnáct let života, což je víc než polovina,“ uvažuje třicetiletý plzeňský odchovanec Bečvář, kterého v lednu s národním týmem čeká mistrovství Evropy v Rakousku.
Za extraligový Talent hrál až do konce roku 2012. Pak se vydal na angažmá do Německa, kde postupně prošel Rostockem, bundesligovýcm Lipskem, drážďanským klubem HC Elbflorenz a od nové sezony je hráčem dalšího týmu ve druhé nejvyšší soutěži TuS N-Lübbecke.
Stane se, že se vám popletou německá a česká slovíčka?
Myslím, že zvládám přeskakovat z jednoho jazyku do druhého bez problémů. Ale přijdou i chvilky, kdy mi v hlavě naskočí nejdřív německé slovíčko a sám si říkám, co to vůbec povídám...
Pořád se tedy cítíte hlavně jako Čech?
Občas se mě lidé ptají, jestli nechci získat německé občanství. Ale říkám ne, i když jsem tam strávil vlastně víc času než doma. Tím, že mám s sebou v Německu rodinu, je všechno jednodušší, doma mluvíme česky. Kdybych tam byl sám, všechno je asi složitější.
V Německu jste ale souvisle už téměř devět let. Počítáte s tím, že po skončení kariéry se vrátíte do Plzně?
Vždycky jsem měl vizi, že v Německu budu hrát, jak jen to půjde. A jedno se vrátím do Čech, třeba ještě i do Plzně jako házenkář. Ale v tuhle chvíli nedokážu odhadnout, co bude za pět, za šest let. A přiznávám, že teď ani nemám jasno v tom, zda se vrátíme, nebo zůstaneme v Německu. Synek tam začal chodit do školky, tím jsem spadl úplně do jiné životní kapitoly. Ale nechci nad tím zatím moc přemýšlet. Teď jsem rád, když se můžu vrátit domů pravidelně alespoň na pár dnů a pak se zase vrátit za prací do Německa.
Jak jste spokojený v Lübbecke, kam jste přestoupil po minulé sezoně?
Hodně. Máme výborného trenéra a tým mě přijal naprosto skvěle. To mi začátek strašně ulehčilo a jsem za to vděčný, protože to není vždycky běžné. Na hřišti dostávám hodně prostoru, hraji většinou celých šedesát minut. Snad si v klubu řekli, že vzít mě do týmu byl dobrý nákup, že mu něco přináším.
Klub se netají tím, že chce hrát v horních patrech tabulky. Je to těžký úkol?
Druhá bundesliga je nejtěžší soutěž, jakou jsem kdy hrál. Strašně vyrovnaná, první prohrává s posledním úplně běžně. Prošli jsme si v úvodu sezony horší fází, ale pak se to dobře nastartovalo. Věřím, že budeme fungovat dál a na postavení v tabulce se to projeví.
V říjnu jste se na skok vrátil do Plzně, kde měl český národní tým sraz. Těšíte se pokaždé hodně?
Tu otázku dostávám pokaždé a vždycky je odpověď stejná. Těším se moc! Tady je můj domov, těším se na kluky v nároďáku. Reprezentace je něco jiného než klub a strávit ten čas navíc v Plzni je pro mě pokaždé srdeční záležitost.
Euro ve Vídni pro vás začne 10. ledna, do Rakouska je to pro fanoušky blízko. Je to motivace navíc?
Těším se na to hrozně. Myslím, že jsme chytli super skupinu a na skvělém místě, může dorazit daleko víc fanoušků, než kdybychom hráli ve Švédsku nebo v Norsku, které turnaj spolupořádají. Pro nás to dopadlo nejlépe, jak mohlo. Lidi nám určitě dodají síly a věřím, že až na první zápas s domácími Rakušany budeme mít v hledišti převahu.
Na minulém mistrovství Evropy jste dosáhli až na šesté místo. Laťku máte nasazenou vysoko...
Měli jsme tam daleko těžší skupinu, než nás čeká nyní. Teď je situace jiná. Čeká nás stejná házenkářská úroveň – Rakousko, Makedonie a Ukrajina. Takže půjde o to, abychom se dobře připravili a namotivovali, chtěli víc než soupeři. Protože ta skupina je zároveň hodně ošidná. Pokud to zvládneme, pak můžeme dosáhnout na podobný výsledek jako předloni.
