Leckoho napadlo, jestli kvůli zranění neukončí kariéru. Házenkář Jan Stehlík, opora extraligového Talentu a bývalý reprezentant, si loni v listopadu přetrhal vazy v koleni. Následovala operace, dlouhá rekonvalescence. Ale teď už je pětatřicetiletá spojka zpět. Stehlík stihl i závěr letní přípravy a s Talent týmem Plzeňského kraje na začátku září vstoupil do nového ročníku extraligy.
"Měl jsem v hlavě jediné. Že se vrátím. Ukončit kariéru, to mě ani na chvíli nenapadlo," říká Jan Stehlík. Do Plzně se vrátil na jaře 2017 po osmi letech strávených ve Francii. V St. Raphaelu patřil k základním kamenům sestavy, s týmem slavil ligové stříbro, zahrál si Final4 Poháru EHF. Ale pak vyslyšel vábení rodného města a mateřského klubu. "Extraligu jsem za Plzeň nikdy nehrál, v Čechách jsem pět let působil v Dukle. I to byl motiv k návratu," líčil tehdy.
Teď v dresu Talentu rozehrává čtvrtou sezonu v řadě.
Byl jste si jistý, že po tak vážném zranění stihnete začátek nového ročníku extraligy?
Byl, já jsem s tím počítal. Bylo by to jiné, kdyby přišla nějaká nečekaná komplikace. Ale od lednové operace šlo se to vyvíjelo podle předpokladů a všechno nasvědčovalo tomu, že na startu soutěže budu nachystaný. Tělo se sice ozývá, ale házená mě pořád baví. Proto mě ani nenapadlo končit.
Ke zranění došlo na konci čtvrtfinále Českého poháru proti Zubří. Zápas byl rozhodnutý, vy jste dostal špatnou přihrávku a při zpětném pohybu v koleni prasklo. Vybavíte si tu chvíli?
Byl jsem hodně naštvaný, protože jsem hned věděl, že je zle. A že mi bude dlouho trvat, než se k házené vrátím. Možná jsem v tu chvíli ani nemusel být na hřišti, zápas byl dávno jasný. Ale v tom už se nemá cenu pitvat. Prostě se stalo, to se ve sportu děje. Je to za mnou. A zpětně mi asi psychicky pomohlo paradoxně i to, že soutěž se kvůli epidemii koronaviru předčasně ukončila. Půl roku se vlastně nic nedělo...
Byl jste při návratu trpělivý? Dával jste si pozor, abyste něco zbytečně neurychlil?
Vím, co jsem uměl v minulosti. To jsem se právě snažil ze zranění dostat co nejrychleji a bylo to špatně. Teď už mám přístup jiný. Jistě, přijdou chvíle, kdy už máte pocit, že je všechno v pořádku a můžete do toho vlétnout naplno. V tu chvíli je třeba zůstat zodpovědný, dodržet postup lékařů. Všechno má svůj čas.
Jste tedy teď poslušnější pacient než před lety?
Tělo poslouchám a ono se v mém věku už dost hlasitě ozývá. (smích) Jsem rád, že nenastaly žádné komplikace. Jen v poslední fázi letní přípravy koleno oteklo, když jsem se do tréninku opřel o trošku víc. Ale to brzy pominulo a už je to v pořádku.
Před sezonou vám na post pravé spojky přibyla velká konkurence, do Plzně se vrátil Petr Linhart, rovněž bývalý reprezentant. Jak to vnímáte?
Konkurenci potřebujeme. Když chcete hrát nahoře, posty musí být minimálně zdvojené. Sezona bude dlouhá, mohou přijít zranění, únava. A nejde zůstat na hřišti celých šedesát minut. S Petrem se dobře známe a nemáme mezi sebou žádný problém. Jsem rád, že je tady.
Když jste se vracel z Francie, přál jste si s Plzní získat český titul. To se vám povedlo, jaké cíle si dáváte nyní?
Zase bychom chtěli dojít až na vrchol. Plzeň si ani jiné cíle dávat nemůže. Jsme kvalitou celého klubu na takové úrovni, která nás k tomu i zavazuje. Chceme hrát zase co nejvýš. K týmu přišli noví trenéři Petr Štochl s Jiřím Hynkem, snaží se přinést nové věci. Lpí hodně na detailech, na jednotlivých herních činnostech. Hlavně mladým klukům se snaží vštípit do hlavy, aby házené dávali všechno. S tím se ztotožňuji, i já se pořád můžu zlepšovat.
