Vyrůstal v obci Nekmíř na severu Plzeňska, kde také začal s fotbalovou kariérou. Jenže nikoliv v brance, jak teď Aleše Mandouse známe. Současná opora olomoucké Sigmy začínala doma v útoku. Až pak se přesunul mezi tyče a udělal dobře. Dnes patří k nejlepším českým gólmanům, před pár týdny si v Lize národů odbyl i nečekanou reprezentační premiéru v utkání proti Skotsku.
"Ještě před rokem jsem přitom hrál jen třetí ligu za béčko Sigmy a teď takový skok. Asi je to odměna za všechno čekání a trpělivost," usmívá se osmadvacetiletý Mandous.
Ale pojďme postupně. Z Nekmíře jste se už v deseti letech přesunul do plzeňské Viktorie. Jak na to vzpomínáte?
Když to vezmu rychle, přes žáky a dorost jsem se dostal až do áčka Plzně. Sice jako trojka, ale byly to krásné roky.
Ve Viktorii jste byl už jako gólman?
Doma v Nekmíři jsem začínal v útoku. O tři roky starší brácha se pak dostal do Viktorky a já jsem chtěl jít za ním. Ale pak se mi nechtělo běhat. Takže jsem skončil v bráně a už jsem tam zůstal, takže asi to byla dobrá volba. V deseti letech jsem zlenivěl. Ale možná mi to pomohlo k tomu, že mám slušnou hru nohama. Rád balon rozehrávám.
Do kabiny plzeňského A-týmu jste vstoupil v době, kdy Viktoria sbírala tituly a hrála v pohárové Evropě. Jak těžké bylo prosadit se?
Moc. Byl tam Matúš Kozáčik, Peťa Bolek, Roman Pavlík, který se potom zranil a já dělal trojku. Veliká konkurence. Na jaře 2013 jsem debutoval v Poháru České pošty, porazili jsme Hradec Králové 1:0. Ale ligu jsem si nezachytal. Nicméně vděčím Plzni za to, že mě poslala na hostování a mohl jsem chytat dva roky druhou ligu pravidelně. Za to Viktorce děkuju, protože v tak mladém věku gólman potřebuje chytat a ona mi to umožnili.
Zažil jste i svérázného šéfa kabiny Pavla Horvátha. Jak jste si užíval jeho srandiček?
Bylo to skvělé. Třeba hřejivá mast ve spodním prádle, tomu jsem neušel. Když jsem přišel poprvé do kabiny, naproti dveřím seděl Horvi a já klukům vykal. Ale všichni byli v pohodě. Kabina byla výborná, nebyl tam žádný problém.
V létě se domů do Olomouce po letech strávených v Plzni vrátil stoper Roman Hubník. Ten má ještě čerstvější vzpomínky, ne?
Určitě, vždyť toho ve Viktorce zažil strašně moc. A pro nás je to veliká posila. Hubňa je velký profesionál a výborný obránce. Celý tým se pod ním zvednul, a my za ním jdeme.
Znáte i plzeňského kouče Adriana Guľu, který vás vedl v Žilině. Jaký byl?
Velký profesionál, který dbá na detaily. Umí připravit tým přesně na soupeře, hodně analyzuje přes video. Mě si vytáhl z druhé české ligy, takže já mu byl vděčný, i když jsem tam byl jako dvojka. Máme skvělý vztah, určitě mu nezazlívám, že jsem nechytal víc, protože to byla moje chyba. I tak mám zážitků hodně, zachytal jsem si v kvalifikaci Ligy mistrů na hřišti FC Kodaň, kde jsme vyhráli 2:1. Nepostoupili jsme sice o jediný gól, ale tohle jsou vzpomínky, na které nezapomenu.
Nakonec jste se prosadil až v Olomouci, kam jste přitom přestoupil v době, kdy před vámi byli zkušený Miloš Buchta a nadaná dvojka Michal Reichl. Znovu jste musel o místo bojovat.
V Žilině jsem byl tři roky a chtěl jsem už změnu, hlavně se vrátit do Česka a ukázat všem, že tu ligu chytat můžu. A nakonec jsem si pozici jedničky vydobyl, i když to trvalo delší čas. Ale trpělivě jsem trénoval a to místo získal. Vážím si toho.
Dokonce se říká, že jste v hledáčku mistrovské Slavie, vnímáte to?
To potěší, ale jsou to jen spekulace a ty neřeším. V Olomouci jsem teď šťastný a jsem rád, že chytám, protože jsem na to dlouho čekal.
V září jste si odbyl i reprezentační premiéru. Nečekanou, kvůli covidu musela v Lize národů proti Skotsku nastoupit úplně nová sestava. A "náhradní" trenér Holoubek vám dal šanci.
To byl šok. Sice tomu nahrálo hodně okolností. Hrálo se v Olomouci a především národní tým postihlo koronavirové onemocnění. Hodně náhod se sešlo, ale na to se už nikdo neptá. Jeden start už mi nikdo nevezme. A ten pocit, který jsem měl před zápasem, když hrála česká hymna, byl nepopsatelný.
