Zářil v cyklokrosovém terénu i v cross-country na horských kolech. V kariéře posbíral šest českých titulů. Na Světovém poháru bikerů v australském Cairns obsadil v roce 1994 třetí příčku, což byl až do éry Jaromíra Kulhavého nejlepší výsledek českých cyklistů na horských kolech. Pavel Elsnic má na co vzpomínat. A stále si přitom uchovává svůj humor a nadhled. Tak vzal letos v únoru i oslavu padesátin.
"Na kole se vozím už jen pro radost. S cyklisty chodím hrát hokej, na podzim si zajedu Radčickou rundu, pohodovou exhibici na závěr sezony, kde hlavně s Ondrou Lukešem popovídáme a vzpomínáme. O výsledek už mi tam nemůže jít. Když jsem závodil, měl jsem 74 kilogramů, teď o třicet více," usmívá se mostecký rodák Elsnic.
Do Plzně se přesunul během vojny. Našel si tady manželku, mají spolu dva syny. Už léta ale žije v Chlumčanech.
Jak jste se vůbec k cyklistice dostal?
Jako kluk jsem zkoušel všechno možné. Hokej, fotbal, hlavně jsme s kamarády pořád něco dělali venku. Jenže na hokejové tréninky se muselo brzy vstávat, to se mi nechtělo. I fotbal mi šel, ale tam zase trenéři kontrolovali prospěch. To je samozřejmě dobře, jenže já škole moc nedal. Zato na kole záleželo jen na mně. Jak se připravím, tak také dopadnu.
Přednost jste dal cyklokrosu. Silnice vás nelákala?
Byl jsem ve tréninkovém středisku mládeže v Lounech, ale do střediska vrcholového sportu v Lanškrouně mě nepřijali. Řekli mi, že mám fyzické parametry tak pro ženský volejbal. Pomohl mi táta. Řekl: Tak jim ukaž, že nemají pravdu. A já si to vzal za své. A ta silnice? Nelákala mě, pro mě je nepředstavitelné sedět sedm hodin v sedle a vědět, že o výsledku rozhodnou poslední desítky minut. Cyklokros se mi líbil. Okruh s kopci a sjezdy, výběhy, technika. Jako jeden z prvních u nás jsem překážky skákal na kole.
Pak už jste se ocitl na vojně v Rudé Hvězdě Plzeň, tehdy silném silničním klubu v Československu?
Přimluvil se za mě Jirka Lacina, který v Rudé hvězdě dělal a cyklokros ho také zajímal. V Plzni jsme se k němu sice moc nedostal, ale zažil jsem velkou cyklistickou školu. Okolo mě borci jako Roman Kreuziger, Franta Trkal, Lubor Tesař, Radovan Fořt a další... To mi pomohlo i v cyklokrosu.
Proháněl jste i tehdejší největší cyklokrosovou hvězdu Radomíra Šimůnka. V roce 1995 jste za ním dojel stříbrný právě v Plzni na domácím šampionátu Open. Mrzelo vás, že jste jeho skalp nezískal?
Byl to výjimečný závoďák. Tehdy jsem si věřil, k výhře mi chyběl kousek. Ale zlato jsem mu nakonec přál. Já tu pozornost, kterou s sebou přináší úspěch, nikdy moc nemusel.
I tak jste se dostal třikrát na mistrovství světa v cyklokrosu do elitní desítky. Mohlo být ještě lépe?
V roce 1992 jsem byl sedmý v anglickém Leedsu. Tam jsem byl zklamaný. Měl jsem formu jako hrom, jenže všechno zkazil start. Závodník přede mnou nezacvakl tretru, opřel se o mně a já ztratil balanc. Soupeři byli pryč a já jel od začátku až do cíle časovku. Ale to jsou kdyby a teď už na tom nic nezměním.
Nakonec jste přesedlal na horská kola. Co bylo impulsem?
Ještě za komunistů mě chtěli na cyklokros v Itálii, ale to bych musel emigrovat. To nešlo, už jsem měl rodino. A v Belgii a Nizozemsku se do silných týmů dostat příliš nešlo. Zrovna začínal boom horských kol, já se cyklistikou živil a tak jsem se vrhl do téhle kategorie. Byly z toho čtyři české tituly, první v roce 1997 v rodném Mostě, ten poslední v roce 2004 v Moravské Třebové.
Ve stejný rok se konaly olympijské hry v Aténách. Proč se tenhle sen nesplnil?
Rok předtím se tam jela generálka a já skončil šestý. Okruh mi seděl, i ve Světovém poháru jsem měl solidní výsledky. Jenže rozhodly dva nominační závody a ty mně nevyšly, byly tam i pády, naražená žebra. A domácí mistrák už v tom roli nehrál.
I tak jste se dlouho pyšnil nejlepším českým výsledkem v cross-country. Jak vzpomínáte na třetí příčku v australského Cairns?
Těžká trať, vysekaná v lese, hodně úzká, všude kořeny a kolem liány. Brzy po startu všem pláchl Holanďan Brentjens, my se za ním prali o zbývající příčky. V závěru ucukl Němec Berner a já pak setřásl domácího Evanse, mimochodem pozdějšího vítěze Tour de France. Samozřejmě jsou to super vzpomínky.
Nakonec jste v roce 2005 ukončil kariéru. Vlastně rázně a trošku nečekaně.
No jo. Nevyšel nám mistrák v týmu České spořitelny, zástupci klubu k tomu měli nějaké připomínky a já si trošku pustil pusu na špacír. Že za rok jim ty medaile přivezeme. I když mě pak tvrdili, že se mnou dál počítají, nakonec mi oznámili, že končím. Dobrý. Jen to přišlo v době, kdy už měly ostatní týmy plné soupisky. A byl konec.
