Před lety slýchával na pravidelném setkání olympioniků v Praze výtky, že západní Čechy - Plzeňský a Karlovarský kraj - jsou jedinou oblastí v republice, kde nefunguje regionální klub olympioniků. V listopadu 2010 se tak bývalý házenkář Vladimír Jarý, stříbrný medailista z letních her v Mnichově 1972, rozhodl, že do toho půjde.
"Netušil jsem, co je nadační fond, co je nadace, jak se zakládají a jaké právní normy je třeba naplnit. Zasedl jsem k internetu a postupně získával informace. A oslovil pár lidí s dotazem, zda do toho půjdou se mnou," ohlíží se Vladimír Jarý.
V roce 2011 tak vznikl Nadační fond západočeských olympioniků (NFZO), jehož náplní je podporovat sportovce, kteří hájili Československo na vrcholných akcích a dnes, kdy jsou již v důchodovém věku, se dostali do složité životní situace. Právě Jarý je předsedou správní rady. O rok později, v březnu 2012, se pak založil také regionální klub olympioniků.
Kdo byl první, koho jste oslovil s prosbou, zda se do práce v NFZO zapojí?
Ještě než jsem se domluvil s tehdejším předsedou Českého olympijského výboru Milanem Jiráskem, že do toho půjdu, požádal jsem o pomoc hokejistu Vláďu Bednáře. Řekl, že má sice ještě nějaké aktivity, ale že mi pomůže. Pak jsme tvořili celou sestavu. Někdo souhlasil, někdo ne. Ve správní radě jsou nyní dva házenkáři, já a Vladimír Haber, dva hokejisté, Vladimír Bednář a Bohuslav Ebermann, a sportovní střelec Miroslav Varga. V dozorčí radě pak další střelci Jan Kůrka s Petrem Kovaříkem a volejbalistka Věra Štruncová. V téhle sestavě jsme to zahájili a zapsali do registru.
A začali přesvědčovat městské, krajské i soukromé instituce, že tahle práce má smysl...
Moje hlavní myšlenka byla, že chceme prostředky, které budeme rozdělovat třetím osobám. A na to tady nikde nebyla v nadacích kolonka. Ale snažili jsme se stále argumentovat a jednat. Legislativně nám hodně pomohl pan magistr Červenka, který byl právníkem plzeňského magistrátu. Porozuměl, o co nám jde, našli jsme cestu. To bylo v roce 2012, od té doby se datuje chvíle, kdy naše činnost funguje tak, jak jsem si přál. Nechtěl jsem, abychom sportovcům na setkání mohli nabídnout jen řízek a pivo. Vzhledem k tomu, co pro celou společnost v minulosti udělali, si zaslouží i finanční podporu. I vzhledem k tomu, že kvůli sportu nemají zdraví a společenské postavení odpovídající.
Dnes jste, co se týká finančního objemu, na jakých číslech?
V roce 2011 jsme začínali s občerstvením, o rok později už nám statutární orgány přispěly okolo sto tisíci. Pokud bych měl vyzdvihnout jedno jméno, v těch prvních letech nám moc pomáhal Jiří Struček, tehdejší náměstek hejtmana pro sport a cestovní ruch. Vždy byl ochotný pomoci, je to velký fanda sportu. A jsem moc rád, že smysl naší činnosti přijali i další. V současnosti dostáváme 250 tisíc korun od Plzeňského kraje, 150 tisíc od Karlovarského kraje, 100 tisíc od města Plzeň, letos nám přispěl částkou 35 tisíc korun také městský obvod ÚMO1. Na to, že ve fondu nyní máme 22 seniorů, jim můžeme pomoci velice slušnou částkou.
Oslovujete také soukromé dárce?
Samozřejmě. V tomhle směru patří obrovský dík Vláďovi Bednářovi, ten je nejaktivnější. Soukromý sektor nám v současnosti vygeneruje ročně minimálně 150 tisíc korun. Takže celkově hospodaříme s rozpočtem okolo půl milionu. Na našich webových stránkách je vše transparentně pověšené.
V listopadu jste v hotelu Continental pořádali už deváté setkání olympioniků, kolik sportovců se sešlo?
I tam je nárůst. Začínali jsme zhruba ve dvaceti lidech, teď nás byl na setkání dvojnásobek. V nadačním fondu je nyní 45 členů, z toho 22 seniorů starších 60 let. Jsem rád, že se nám daří postupně zapojovat i mladší generaci, což je strašně důležité. Máme hokejisty Jardu Špačka a Martina Straku, házenkáře Martina Šetlíka a Michala Tonara, tenistku Andreu Hlaváčkovou. Moc mě těší, že se nám za Karlovarský kraj podařilo přesvědčit i lyžaře Lukáše Bauera. S ním jsme jednali už před sedmi lety, ale trochu se obával, aby jeho jméno nebylo zneužito. Po čase pochopil, že naše činnost je prospěšná a potřebná. Teď už to v rámci ČOV funguje také tak, že jeho sportovní ředitel Martin Doktor rovnou nabízí všem účastníkům olympijských her, zda chtějí členství v regionálních olympijských klubech.
Přesto stále zaznívají hlasy, že pomoc olympionikům v České republice není dostačující. Souhlasíte?
Tuším, že z bývalého východního bloku jsme zůstali jediní, kde neexistuje něco jako renta olympijským medailistům. Byl jsem na setkání sportovních legend na Slovensku. Tam už roky fungoval zákon, že medailisté-senioři mají nárok na doživotní rentu 800 euro. A nově se ten zákon rozšíří na všechny medailisty, nejen seniory. Od chvíle, kdy vybojují olympijskou medaili, mají nárok na doživotní rentu. A měla by být dokonce ještě vyšší, okolo 1000 euro. U nás stále cítím v tomto směru velký dluh ze strany státu, i když se to každý rok řeší.
Pro ilustraci, kolik je nyní v České republice žijících olympijských medailistů?
To číslo je 141. Kdybychom si řekli, že budou od státu dostávat třeba 10 tisíc korun měsíčně jako rentu, řádově je to 14 milionů korun ročně z celého státního rozpočtu. Ocenění za to, co pro tuhle zemi udělali. Málokdo toho pro republiku udělá tolik, jako úspěšní sportovci.
