Rok předtím, než se narodil, slavil jeho otec v nejvyšší domácí soutěži hokejové stříbro s plzeňskou Škodou. I Karel Šmíd mladší se vrhl na vrcholový sport. Jen místo hokejové výstroje a post obránce si vybral házenou a roli gólmana.
Každopádně, svého tátu už šestadvacetiletý brankář Talentu Plzeň překonal. Ve sbírce má již čtyři české tituly. První tři v roli plzeňské dvojky, hlavní oporou týmu byl v letech 2014 až 2016 nestárnoucí Radek Motlík. Ale na tom posledním, který Talent vybojoval před pár dny ve finálové sérii proti Karviné, už měl lví podíl.
„Je to pro mě satisfakce. Vlastně to byla první sezona, kdy nám v Plzni s Filipem Herajtem nekryl záda zkušený gólman. Nejprve to byl Radek Motlík, loni s námi byl Honza Štochl. Jsem strašně rád, že jsme to zvládli a máme titul,“ popisoval Karel Šmíd po vítězném finále.
V rozstřelu páté bitvy si připsal klíčový zákrok, když chytil pokus nejlepšího karvinského hráče Michala Brůny. A protože z pětice Šmídovo spoluhráčů nikdo nezaváhal, Plzeň mohla začít slavit.
Finálová série byla dlouhá a velice vyrovnaná. V čem jste nakonec Karvinou předčili?
Naše mentální síla byla asi ten nejsilnější faktor. Sešlo se ale víc věcí, bojovnost, štěstí, nasazení. Každopádně to bylo strašně vyrovnané. Nás po domácí porážce ve třetím utkání spousta lidí odepsala, v Karviné už všichni počítali s oslavami. Ale my jsme to tam zvládli a vrátili sérii domů.
Ale ani rozhodující, pátý zápas nebyl jednoduchý, ve druhém poločase jste prohrávali o čtyři góly.
Zase jsme ukázali obrovskou sílu, ani za toho stavu jsme nic nevzdávali a věřili. Strach jsem samozřejmě měl, ale kluci ukázali obrovsky bojovné srdce. Myslím, že finále bylo skvělou reklamou na házenou. Zakončit poslední dva finálové zápasy až rozstřelem, to je nevídané.
Rozhodující sedmimetrový hod jste zneškodnil zkušenému Brůnovi. Věřil jste si na něj?
Věřil. Během zápasu mi hodil sedmičku přes prsty nahoru. A já dal ruce dolů. Teď jsem věděl, že to za žádnou cenu nesmím udělat stejně, že ruce si musím uhlídat a nechat nahoře. Povedlo se. Do rozstřelu jsem šel s čistou hlavou a s pokyny od našeho trenéra gólmanů Petra Štochla, který má na tom všem obrovskou zásluhu.
Ukázalo se také to, jak důležité je hrát rozhodující utkání před domácími fanoušky?
Je to velká výhoda a proto je dobře, že jsme v základní části uhájili první příčku, pro play off nejvýhodnější. Ale zase se oproti loňsku změnil systém, teď se pořadatelství střídala po jednom zápase. Tím ta výhoda byla trošku otupená, ale i tak jsme jí využili.
Karviná šla do finále jako obhájce titulu. Asi se dalo čekat, že to bude dlouhá série, že?
No, já po prvním vítězství věřil, že to můžeme urvat i ve třech zápasech. Ale ukázalo se, že tyhle dva týmy jsou strašně vyrovnané. Nám vůbec nevyšel třetí duel, doma jsme to strašně podcenili a zaslouženě prohráli. I v tu chvíli jsem ale doufal, že to dokážeme zvládnout v pěti zápasech.
Zlatý gól vstřelil nakonec váš spoluhráč Michal Tonar. Díval jste se na tu poslední sedmičku, nebo se raději otočil zády?
Já se snažím dívat. Mám svůj rituál, že si kleknu. Ne, že bych se modlil, věřící nejsem, ale mám tenhle zvyk. A hlavně jsem věřil všem našim klukům, že ten gól dají.
