Po dvou třetinách olympijského závodu na 3x40 ran malorážkou byla Nikola Šarounová dvanáctá, nepříliš vzdálena od osmé příčky, znamenající postup do olympijského finále. Po 40 ranách do 50 metrů vzdáleného terče z polohy vkleče a dalších 40 ranách z polohy vleže však na sportovní střelkyni plzeňské Dukly čekala stejná porce práce vstoje. A tam se sen o účasti ve finále rozplynul.
„Do té stojky jsem se i docela srovnala, jen na mé straně nestálo moc štěstí. Měla jsem vstoje jen dvě lízané desítky, zato kupu devítek na 9,8 nebo 9,9 bodu, které bohužel tu desítku nelízly,“ popisovala pak šestadvacetiletá Šarounová. V kvalifikaci nakonec obsadila 24. místo výkonem 1161 bodů. Určitě byla spokojenější než s prvním startem v Tokiu, se vzduchovkou totiž pár dnů předtím obsadila až jednačtyřicáté místo. Japonskou bilanci pak doplnila 24. příčka ve smíšených dvojicích s oddílovým kolegou z Plzně Davidem Hrčkulákem.
S malorážkou jste alespoň vylepšila o jednu pozici výsledek z minulých her v Riu de Janeiro, kde jste startovala ještě pod dívčím jménem Mazurová. Jaký byl závod v Tokiu?
Dřív jsem stojákem, tedy třetí položkou, zachraňovala skoro všechny závody. Jenže teď mi jde asi nejmíň. Proto jsem první dvě kola vkleče a vleže odstřílela na můj vkus docela rychle. Proto, abych měla na stojáka hodinu a půl.
Jenže hned na úvod první série jste trefila osmičku, místo ataku na finálové pozice klesala. Už nástřel na polohu vstoje jste měla mimořádně dlouhý, neustále upravovala postoj. Jsou to milimetry, které rozhodují?
Jakmile nemáme dobrou polohu vůči terči, tedy takovou, aby nás to nikam netáhlo a rány neodskakovaly z desítky, je to průšvih. Na tom jsem si dávala záležet. Zároveň musíte dávat pozor i na to, že se vám v průběhu závodu tělo mění, protože si v něm všechno sedá. Pak se může stát, že vás to začne táhnout na určitou stranu, což je dobré poupravit včas. Bohužel, desítky mi tam nepadaly. Přitom jsem byla natěšená, měla jsem hroznou radost z předchozího úspěchu brokových střelců Jirky Liptáka a Davida Kosteleckého. Takový úspěch vás vždycky povzbudí. Vidíte, že to jde, že se něco takového jednou může povést i vám. I na nehty jsem si nalakovala české vlaječky, abych cítila větší energii. Ale na finále to nestačilo.
Tokijská střelnice byla tichá, tak jak jste byli zvyklí dříve. Ale i ve vašem sportu se tohle mění, že?
Také střelba se snaží, aby přestala být pro lidi sucharským sportem. Občas při ní pouštějí i disko písničky a lidé docela hodně skandují. Hlavně finálová atmosféra některých závodů začíná být podobná jako při střelecké bundeslize, kde je to vždycky jedna velká party, celá vesnice se sejde a tleskají vám za každou desítku. Už to není takové, že nikdo ani nehlesne. I ze střelby se stává show.
Máte za sebou druhou olympiádu. Jak by dopadlo srovnání Brazílie 2016 a Japonska 2021?
Je super, že jsme v Tokiu vůbec mohli závodit. Ale všechno bylo okleštěné, omezené, a navíc tak trochu ušité horkou jehlou. Jako by se před dvěma měsíci rozhodli, že tu olympiádu přece jen udělají, a všechno narychlo řešili. Třeba odjezdy autobusů z vesnice na střelnici nebyly vůbec vychytané, někdy nejely, jindy jich bylo málo. Čekala jsem to tu víc promakané. Naopak minule v Riu jsem očekávala strašný chaos, ale přišlo mi docela v pohodě. Tedy kromě jídla, v tom jsou v Tokiu jasně lepší.
Je vám šestadvacet let, což u střelce není vůbec žádný věk, spíše stále patříte mezi mladé závodníky. Takže dalším cílem je Paříž 2024?
Nechci říkat jo ani ne. Záleží i na tom, jak se vyvrbí situace u nás na svazu. Budou volby, třeba se něco změní. Přístup k nám sportovcům a fungování současného vedení nejsou právě šťastně zvolené. Tak doufám v lepší zítřky.
